Rozhovor s Petrem Matoušem – úspěšným absolventem naší školy

Lidi jsou lidi, nejsou to trubky

Je to od pohledu velký sympaťák. I přes úspěšnou vědeckou kariéru působí skromně a nezapře ani smysl pro humor. Petr Matouš patří k absolventům přeloučského gymnázia, ale kariéru a úspěch nalezl někde úplně jinde, dokonce tisíce kilometrů od své někdejší střední školy.

Mohl byste nám představit své dosavadní studijní a pracovní zkušenosti?

Petr Matouš: Když to vezmu popořadě. Tady v Přelouči jsme byli teprve druhá třída víceletého gymnázia, tehdy sedmiletého, a dostal jsem se tehdy těsně nad čarou. Byl jsem ve třídě s Šárkou Sovovou, Petr Levínský byl ve stejném ročníku na čtyřletém gymnáziu (oba jsou učitelé na naší škole, pozn. aut.). My jsme maturovali v roce 1998. Když jsem dnes přišel do školy, byl jsem překvapen, že tu ještě řada našich tehdejších učitelů stále je. (smích) Poté jsem šel studovat na ČVUT a měl ze mě být stavař. Zúčastnil jsem se výměnného pobytu do Irska, a když jsem se vrátil do Čech, hned jsem odjel do Japonska na stavební fakultu Tokijské univerzity, kde mi uznali čtyři roky studia na ČVUT, takže jsem rovnou mohl studovat magisterský program a poté jsem pokračoval na doktorandském studiu a pak jsem tam učil nejprve jako odborný asistent a potom jako docent. Když jsem tam působil skoro 13 let, přišla nabídka z Austrálie, takže jsem se přesunul do Sydney.

Teď jste mluvil o stavařině, ale když jsem se připravoval na rozhovor, přišlo mi, že se spíše věnujete společenskovědním tématům nebo tématům na pomezí přírodních a společenských věd. Jak to tedy je?

Petr Matouš: Máte pravdu. Začalo to možná už v Irsku, kde jsem se věnoval hydraulickému modelování vodní sítě. Když jsem poté přešel do Japonska, dostal jsem možnost účastnit se projektu na Filipínách pro Rozvojovou banku Japonska. Asi dvacetkrát jsem letěl na Filipíny a z těchto cest se následně stala moje magisterská a disertační práce. Když jsem tedy na Filipínách modeloval vodu, ukázalo se, že voda není hlavní problém, ale hlavní problém je to, že skoro polovina Manily žije ve slumech. Co s těmi lidmi, ke kterým se oficiálně ani voda dostat nedá? Shánějí vodu od někoho, kdo ji sežene od někoho. A já jsem se začal zajímat, jak tyto mezilidské sítě kontaktů fungují a jak toho využít, aby všichni dostali vodu, i když nemají potřebné kontakty. Tím jsem vykročil mimo stavařinu a techniku. Začal jsem jezdit na konference sociálních oborů, začal jsem se učit, co to jsou sociální sítě jako sítě mezi lidmi. Ta matematika tam byla pořád potřeba, ale celkově to bylo jiné, protože lidi jsou lidi, nejsou to trubky.

Ten pojem „social network“ tedy neznamená to, co pod ním rozumíme dnes?

Petr Matouš: Sociální sítě v dnešním slova smyslu jsou jen součástí celé problematiky – jsou jednou z možností, jak se ty původní sociální, mezilidské sítě dají udržet.

V současnosti jste v Sydney v jaké pozici?

Petr Matouš: V současnosti jsem na univerzitě v Sydney něčím, co má v českém prostředí obdobu v docentovi. Nade mnou je už jen profesor.

Jak vzpomínáte na studia v Přelouči?

Petr Matouš: Já na to vzpomínám velmi vřele. Zhruba od 11 let jsme byli se stejnými lidmi. V lecčems to jsou nejhezčí léta života. Výhoda Přelouče je také to, že lidi jsou tu na dosah. Někteří z nás navíc byli skauti, takže jsme se vídali ve skautu, ale potkávali jsme se i jinde mimo školu. Navíc mě fascinuje, že spousta lidí tu stále ještě je, takže když jsem teď na měsíc přijel, tak Šárka (Šárka Sovová, pozn. aut.) zorganizovala hned skupinku asi deseti lidí, takže jsme se mohli potkat, komunita prostě funguje. Na vysoké škole už ta komunita není tak intenzivní.

Říkal jste, že jste nastoupili teprve jako druhý ročník víceletého gymnázia...

Petr Matouš: Jasně, nikdo tehdy nevěděl, do čeho jde. Je jasné, že my jako děti jsme to neměli šanci vědět. Ale často to nevěděli ani samotní učitelé. (smích) Nám třeba všichni učitelé vykali. Museli jsme se učit o trochu víc než naši vrstevníci. Říkal jsem si, proč bych se měl učit víc než ostatní, ale pak se to asi vyplatilo.

A v čem se to vyplatilo?

Petr Matouš: Možná to, že jsem byl schopný jít na techniku, že jsem dostal docela solidní základ, a to i když jsem nepatřil právě k těm nejlepším studentům, to by vám asi moji tehdejší učitelé potvrdili, ale i tomu průměrnému studentovi dá tohle studium základ, který pak můžete použít k různým věcem. A pokud pochopíte vzájemné vztahy mezi jednotlivými obory, můžete své znalosti různě kombinovat. Ale to se nedá našprtat.

Základy v předmětech jako je fyzika nebo matematika je dobré mít od začátku. Třeba kreslení a rýsování, které jsem potřeboval na technice taky, ty se dají ještě nějak doučit, ale u přírodních věd se v pozdějším věku začíná hůř.

Když jste sem dnes vešel, vrátily se vám nějaké emoce nebo vzpomínky? A jaké byly?

Petr Matouš: Zatím to trauma žádné nevyvolalo, to uvidím až večer, jak se mi bude spát. (smích) Ale u vchodu jsem si všiml nějakých novinek – zejména zabezpečovací zařízení. Ale jinak to tady poznávám docela dobře. Prošli jsme si školu celou. Venku přibyly nějaké moderní prvky. Viděl jsem, že lavice jsou jiné, modernější, pořád se ale sedí po dvou... vzpomněl jsem si, že první rok jsem seděl s kamarádem, který měl vztah ke studiu podobný jako já, což nedělalo dobrotu, protože jsme na to kašlali. Takže jsem pak byl přesazen a tři roky jsem seděl se Šárkou, která patřila k dobrým studentům, takže na mě měla pozitivní vliv. (smích)

Co si myslíte, že by měl mít absolvent střední školy, aby uspěl na vysoké škole?

Petr Matouš: To, čeho jsem dosáhl, by podle mě dosáhl z naší třídy každý, pokud by chtěl. Jde spíš o priority. Člověk se musí něčeho vzdát a něco za to dostane. To, že jsem odešel z Přelouče, znamenalo, že jsem se musel vzdát svých kamarádů a blízkých lidí. Za to jsem měl něco jiného. Když je člověk trochu dobrodružnějšího rázu a vyhledává čas od času nějaké změny, tak myslím, že mu škola dá vzdělání, se kterým by se každý uchytil dobře.

Je něco, co byste dnešním žákům, kteří jsou u nás na škole a které zajímá něco podobného, co vás, dal jako životní radu?

Petr Matouš: Obecně bych řekl, že na to aby člověk nějak uspěl, je potřeba mít analytické a komunikační schopnosti a zbytek se nějak vyřeší. A na to je vzdělání dobré – tyhle schopnosti (pokud je máte) posílí a upevní. Pak už je to na člověku samotném. A asi je dobré se tolik nestresovat. Bude to v pořádku, tak se nebojte a vydejte se do světa.

Ptal se Ondřej Vojtěch