V pondělí 5. června 2023 kolem jedenácté hodiny jsme se jakožto skupina kvartánů nalodili na autobus do Lodína, kde jsme měli absolvovat pětidenní sportovní kurz. Celou cestu jsme nedočkavě vyhlíželi část spolužáků, kteří se trasu rozhodli jet na kole za doprovodu dvou statečných vyučujících. (Minuli jsme je až těsně před kempem, ale ještě dostatečně daleko, abychom museli z autobusu vyndat všechna zavazadla i za ně.)
Hlavní náplní kurzu byly turnaje v přehazované, fotbalu (nebo „fotbale“, přijde-li vám to zvučnější – ve čtyřech lidech jsme se neshodli, co zní lépe), individuální i týmové zápasy v ping pongu a pak brännball a ultimate frisbee, nepříliš známé, avšak mezi třídou téměř univerzálně oblíbené sporty, z nichž je první jmenovaný původem ze Švédska a podobá se softballu nebo baseballu s rozdílem například toho, že může skórovat i družstvo v poli; druhý jmenovaný sport je v podstatě fotbal s létajícím talířem a bez rozhodčího. K dispozici byl pak i pétanque, francouzská hra, v níž se hráč snaží hodit kovové koule co nejblíže k cíli tvořenému dřevěnou kuličkou, a mölkky, finská hra, něco jako kuželky, kde mají hráči na jejich shazování místo koule dřevěný kolík.
Z programu vybočujícím dnem byla středa. Ráno pro nás byl uspořádán orientační běh v lese v blízkosti kempu. Původně učitelé počítali s tím, že nám zabere kolem dvou hodin, a byli příjemně překvapeni, když jsme se všichni vrátili živí v ani ne polovině předpokládaného času. Za mě to byl zajímavý zážitek, bloudili jsme jen chvilku a mapu a buzolu jsme si osvojili rychle.
Odpoledne jsme autobusem vyrazili na novogotický zámek Hrádek u Nechanic, kde jsme měli prohlídku o životě šlechty na zámku, rodu Harrachů, kteří ho dali postavit, a o původu zámku. Zámek byl dostaven ve druhé polovině devatenáctého století, ale Harrachové si ho moc neužili, po druhé světové válce byl roku 1945 zkonfiskován. Zajímavostí jsme se během asi hodinové prohlídky dozvěděli mnoho a zapamatovatelné bylo i množství obrazů a tajných dveří.
Cestu zpátky do kempu, nějakých deset kilometrů, jsme šli pěšky. Nejdřív mi připadala dlouhá, ale pak jsme si začali se spolužáky povídat o knížkách, zpívali jsme si a vyprávěli si navzájem špatné vtipy, a tak mám na cestu hezkou vzpomínku.
Ještě odbočím od sportu. O tom, že bude počasí nepříznivé, jsme věděli už předem, a tak nás nepřekvapilo chladno ani přeháňky, které nás doprovázely po většinu kurzu. Nejdřív nám to přišlo poměrně nemilé a chvílemi to i zasahovalo do programu, ale když ke konci kurzu přišlo horko (neuvěřitelných dvacet pět stupňů Celsia, vím, ale po zimě to byl docela šok), byli jsme za nějaký ten lehký deštík ještě rádi.
A aby to nebylo jen z mé perspektivy, zeptal jsem se spolužáků, jestli mají co říci.
„Užila jsem si hlavně čas se spolužáky, bylo to naposledy, co jsme tu v tomhle složení, tak to bylo pro mě důležité,“ shrnuje spolužačka pocit asi nás všech, konec kvarty a přechod na vyšší gymnázium znamenají totiž i to, že někteří spolužáci odcházejí a nahrazují je jiní.
„Mně to přišlo fajn, užil jsem si hraní na kytaru u táboráku,“ říká spolužák, který nám zahrál třeba Metallicu nebo Twenty One Pilots a shledal hlasitý potlesk.
„Zpívání ve sprše.“ Ach ano. Přemýšlím, co více k tomu dodat jiného, než že největší počet repríz měl Vysoký jalovec (vysoký jako jááá), ale obávám se, že tohle byl jeden z těch zážitků, který pouhý text nevynahradí.
Milo Popovů za asistence Verči Kasalové a Aničky Marečkové
(Bonusový úryvek rozhovoru, jenž nemohu seriózně zakomponovat do této reportáže a jenž bude pochopen přesně jedním čtenářem: „Jak ses tu ocitl, Adame?“ „Nasedl jsem do autobusu.“)